16.8.2010Strážníci přihlíželi utopení jejich syna. Policie je ignorovala a smrt syna řádně nevyšetřila

Před několika roky v létě se dozvěděli, že přišli o svého jediného syna. V noci se rozhodl jít si zaplavat do přehrady za město, ale protože byl v podnapilém stavu, plavat nemohl. Lidé na břehu si všimli, že se asi topí, a okamžitě zavolali o pomoc na linku tísňového volání. Po několika cenných minutách přijeli dva strážníci, ale ti pouze z břehu obhlídli situaci. Když později dorazili i hasiči, bylo pozdě. Rodiče tak nejenže přišli o syna, ale dodnes se ani pořádně nedozvěděli, jak k tomu přesně došlo a kdo za neštěstí mohl. Policie totiž případ vyšetřovala laxně; ba co víc, dávala jim matoucí informace.


Manželé W. v srpnu 2007 ztratili svého sedmnáctiletého syna, který v noci utonul v přehradě za městem. Pod vlivem alkoholu a jiných drog si tam šel zaplavat, ale nezvládal to. Lidé, kteří stáli na břehu, si ho všimli a báli se, že se chlapec topí. Ihned proto zavolali o pomoc městskou policii na linku tísňového volání 156. Operační pak na místo vyslal jednu hlídku městské policie a oznámil jí, že se tam asi někdo topí. Nikoho jiného, ani žádnou složku integrovaného záchranného systému, o situaci nevyrozuměl.

(Ne)činní strážníci ?

Přivolaní strážníci dorazili asi po pěti minutách a po několika dalších minutách zavolali hasičský záchranný sbor. Mezitím „hlídkovali“ na břehu, pro chlapce do vody se neodvážili. Hasiči hned po příjezdu začali nafukovat člun, aby se vydali za chlapcem na vodu, avšak než se tak opravdu stalo, bylo již pozdě. Chlapec se definitivně potopil. Jeho tělo bylo nalezeno a vytaženo z vody až následujícího dne.

Začalo vyšetřování policie, jestli při neštěstí nedošlo ke spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci a ublížení na zdraví. Postup policie v tomto případě ale zcela postrádal záruky, které musí vždy splňovat: vyšetřování nebylo ani adekvátní, ani nezávislé, ani nestranné, ani rychlé, ani veřejné. Uzavřeno bylo nakonec s tím, že k trestnému činu nedošlo, a dva strážníci, kteří osudového večera byli vysláni na místo, se mohli maximálně dopustit kárného provinění.

Marná snaha rodičů dozvědět se o smrti syna víc

Manželé W. se od začátku snažili aktivně do vyšetřování zapojit. Policie i státní zastupitelství jim to ale fakticky různými způsoby znemožňovaly: nebylo reagováno na jejich návrhy na dokazování ani na jejich další připomínky k průběhu šetření, byli jim odpíráno nahlížení do spisu, dokonce jim ani nebylo doručeno usnesení o odložení věci, přestože obsahovalo poučení pro ně, že proti němu mohou podat stížnost. Jako vrchol všeho bezpráví z pohledu manželů W. pak s nimi státní orgány jednaly tak, jako by jim ono usnesení doručeno bylo.

Omyl, ke kterému došlo, uznalo a vysvětlilo až Nejvyšší státní zastupitelství v březnu 2009, tedy skoro dva roky po smrti syna manželů W. A dokonce až v listopadu 2009, tedy už více než dva roky od neštěstí, bylo předmětné usnesení manželům W. skutečně doručeno, a to až když využili žádosti o podání informace. Manželé W. následně podali stížnost, o níž se jim v poučení usnesení říkalo, že je přípustná; avšak marně. Okresní státní zastupitelství jejich podání nevyhodnotilo jako stížnost, ale jako opakovaný podnět, kterým se už zabývalo Nejvyšší státní zastupitelství, a tak jej bez dalšího založilo.

Podniknuté kroky:

  • září 2009 – podána stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva
  • červenec 2010 – podána ústavní stížnost; v srpnu 2010 usnesením Ústavního soudu odmítnuta
 

zpět na přehled článků